Příměstské tábory 

Rozmarné léto 2022

Dopřejte dětem prázdniny plné neobyčejných zážitků. Nemusí za nimi jezdit k moři, šplhat po horách ani sjíždět na raftech divokou řeku. Stačí kouknout na nabídku našich příměstských táborů a vyplnit přihlášku.

Tábory probíhají ve všední dny od 8:00 do 16:00 v naší jurtě v Masečíně (pod vrchem Chlumka) a přilehlém okolí, vedou je průvodci s mnohaletou zkušeností, velkou fantazií a nadšením.

Čaro dávných příběhů - ohlédnutí

Termín konání: 11.-15.7. 
Pro koho: děti 6 až 10 let

Průvodci: Hanka Štulířová a Petra Skočdopolová

Ohlédnutí za táborem
Náš táborový příběh se začal odehrávat v druhém prázdninovém týdnu a inspirací nám byla kniha Momo a ukradený čas, kterou napsal autor Nekonečného příběhu, Michael Ende.

Vypráví o době, kdy téměř za každým městem stál kamenný amfiteátr, zastřešený tkaným "podnebím". Podle bohatosti výšivek a materiálu toho podnebí se poznala i bohatost města, za kterým divadlo stálo.
Lidé se tenkrát scházeli na náměstích, aby rokovali a společně rozhodovali o důležitých věcech. I Divadlo bylo pro ně tenkrát něčím opravdu niterným, diváci i herci se dokázali tak propojit, že se všichni cítili být součástí příběhů a putovali společně prostorem a časem.
Naše vyprávění začíná v době, kdy lidé už k sobě tolik blízko neměli. Divadla za městy pomalu chátrala a rozpadala se a v jednom takovém se nečekaně objevila malá holčička. Nikdo nevěděl jak a odkud se tu Momo vzala, ale s jejím příchodem se začalo spoustu věcí ve městě dít a měnit.....
My jsme se po všechny táborové dny scházeli na našem "náměstíčku", vydlážděném pestrými šátky, abychom si přečetli úryvek z knihy a našli v něm poselství pro daný den.
Po kruhu jsme si každé ráno posílali klubíčko barevné příze, ke komu klubko doběhlo, měl příležitost sdělit něco o sobě, své náladě, svých potřebách....
Pondělní klubko bylo bílé jako nepopsaná stránka, počátek příběhu.
Naším úkolem bylo najít vhodné místo a vybudovat na něm přírodní amfiteátr s malovaným podnebím.
Povedlo se nám to. Práce nás všechny moc bavila a divadlo bylo opravdu velkolepé.
V úterý se mezi námi objevila Momo. Četli jsme o tom, jak dokázala propojovat lidi. Děti si s ní chodily hrát a když byla Momo s nimi, byla jejich hra plná fantazie a radosti. I dospělí za Momo přicházeli, svěřovali jí své příběhy, radosti i trápení a často ji žádali o pomoc a radu.
Momo dokázala lidem naslouchat, trpělivá a tichá dávala vážnost nejobyčejnějším lidem a jejich životům, dokonce i těm, kteří byli pro svou jinakost považováni za podivíny a vyvrhele. Barva příze pro tento den byla červená, barva srdce, lásky, radosti a ohně.
Nás Momo "pošťouchla" k přemýšlení o nás samých, o naší rozdílnosti... Každý jinak vypadáme, máme jinou povahu a schopnosti, jinak věci vnímáme, prožíváme, řešíme a je to tak úplně v pořádku.
Hodně jsme pracovali s hudbou. Poslouchali jsme a snažili se pohybem a následovně slovy popsat vyvolané pocity a představy. Fantazie dětí byla přímo "čarovná" a hloubka, do které se byly schopné ponořit, neuvěřitelná.
Odpoledne si každý z nasbíraných přírodnin, látek, drátků a korálků, vyrobil svou vlastní loutku, pak mohl vstoupit na scénu našeho divadla, aby sebe a loutku představil Momo.
Středa byla nejteplejším dnem a my počasí využili a vypravili se na výlet k Líšnickému rybníku. V lese v zhruba půli cesty, jsme si udělali zastávku na svačinu a vyprávěli si další část příběhu.
Do radostných dnů malého městečka se vloudilo cosi podivného.
Tajemní šedí muži začali namlouvat lidem, že špatně zacházejí se svým vyměřeným časem. O čas je prý připravuje hraní s dětmi, setkání s přáteli, dokonce i péče o staré rodiče.
Oči lidí, kteří jim uvěřili, vyhasínaly. Každý se staral jen o sebe, radost se vytratila, městem se plížil smutek, nuda a šeď. Jen děti stále navštěvovaly Momo, snažily se situaci porozumět a něco spolu s Momo udělat.
Povídali jsme si, jak je důležité zůstat sám sebou, naslouchat svému srdci, řídit se intuicí a cítit se spojen se svým tělem. To vše jsme si cvičili hrami. Tiší a se zavřenýma očima jsme procházeli ve dvojicích a skupinách kruhem tak, abychom se nikoho nedotkli, nenarazili. Pomocí nápovědy beze slov se pokoušeli postavit do pozice (sochy), kterou před tím někdo tajně ukázal....
K rybníku jsme doputovali, všechno zvládla i nejmladší Johanka a bylo nám moc dobře.
Barva příze pro ten den byla modrá jako voda, nebe, naděje,...
Čtvrtek byl temným dnem, tedy naštěstí jenom v příběhu a i barva příze byla černá.
Šedí muži totiž začali usilovat o život Momo, která odolávala všem nástrahám a stále měla velký a dobrý vliv na děti. Naštěstí těsně před tím, než vtrhli muži do amfiteátru, kde Momo bydlela, odvedla Momo do bezpečí stará želva, kterou poslal Pán času. Ten také odkryl holčičce při setkání s ní tajemství světa, času a života. Ukázal jí nádhernou květinu jejího vlastního života a odhalil tajemství šedých mužů, kteří si z okvětních lístků květu života lidí, které se jim podařilo ovládnout, balí doutníky, ty celé dny kouří a získávají tím sílu k životu i manipulaci.
Opět jsme pracovali s hudbu. Tentokrát s hudbou tajemnou, až strašidelnou. Vyprávěli si o strachu a o prostředcích k jeho překonání. Ta stejná hudba už s takovou pomocí a zkušeností nezněla vůbec zle. Mohli jsme se při hudbě naladit na svou sílu a své srdce.
Vytvořili jsme si potom každý svůj krásný barevný květ života z papíru.
Pátek byl plný napětí a únavy, moc jsme chtěli vám rodičům vše co jsme prožili a co tu teď tak zdlouhavě popisuji zahrát, vtáhnout vás do děje....
Děti nám naši dospěláckou představu úplně rozbily, celý týden vymýšlely nové a nové scénáře a byly úplně ponořené do svých vlastních představ a příběhů. V některých Momo figurovala, v jiných ne. Nakonec zcela spontánně sehrály jakýsi krvavý kus, trochu chaotický a nesrozumitelný, ale svůj. Rozloučili jsme se naší krásnou táborovou písničkou a v dobrém se rozešli. Děti si odnesly spoustu hezkých výrobků, k loutce a květině v pátek přibylo ještě sádrové srdce. Páteční vlákno bylo barevné, každý si vybral svoji barvu. Všechny příze jsme při závěrečném rituálu omotali kolem stromů u amfiteátru a nahradili jimi potrhanou oponu. Konec příběhu malé Momo zůstal skryt. Možná si mnozí z Vás knihu obstarali, aby ji mohli s dětmi číst a dozvědět se, jestli se Momo podařilo ztracený čas vrátit.
Je s podivem, že se nám dařilo si při takto naplněném programu i vařit. Jídla byla sice jednoduchá, ale výborná.
Všichni jsme tábor zvládli ve zdraví, onemocněl jen Péťa, ten s námi bohužel pobyl jen jeden den.
Děti byly neuvěřitelně vnímavé, tvůrčí, přátelské a vytvořily silnou, veselou, soudržnou partu.
My průvodkyně vzpomínáme s radostí, vděčností a děkujeme za všechny zkušenosti i pozitivní zpětnou vazbu od dětí a Vás rodičů. Přejeme krásné dny a čas strávený s Vašimi dětmi.

Za Hvozdík zapsala Hanka Štulířová  

Za zvířátky s Pejskem a Kočičkou - ohlédnutí

Termín konání: 18.-22.7.
Pro koho: děti 3 až 7 let 

Průvodci: Katka Suchá a Šárka Kliková

Ohlédnutí za táborem
V tomto táborovém týdnu byli našimi průvodci Pejsek a Kočička. S dětmi jsme si každý den povídali, ale i zpívali hráli a tvořili na téma jedné zvířecí říše. V pondělí se děti seznámily hlavně s hospodářskými zvířaty a to přímým kontaktem. Hned ráno nás vítala svým žalostným bučením místní kravička, která toužila nakrmit své telátko za plotem. Naštěstí její bučení nebylo v dalších dnech už tak zoufalé. Děti si pak užily krmení koz a ovcí. Při prvním společném dnu jsme se však především seznamovali, jak při hrách tak při procházce do lesa. Kdo chtěl, mohl si vytvořit koníka z ponožky, příze a knoflíků. V úterý jsme se zabývali ptačí říší. Tvořili jsme tedy ptáčky z papíru a barevných peříček, zpívali ptačí písničky a ráno si zahráli i hry s " opeřenou" tematikou. Ve středu jsme se pro velké horko vydali na výlet ze Šerpin lesem k Bojovskému potoku. Děti se na vodu hodně těšily a tak i přes náročnější kamenitý terén zvládly cestu rychle a bez potíží. U potoka byla kromě osvěžujícího cachtání nevětší zábava házení kamínků a kamenů. Po obědě jsme si vytvořily z proutků udice s nachystaným háčky a "lovili" rybičky z proutků, lístky a vlastně vše, co plavalo. Nebýt plánovaného cesty na vlak, který bylo třeba stihnout, všechny děti by si nejspíš vydržely u potoka hrát až do večera. Krátká jízda vláčkem byla ale zřejmě pro většinu také zajímavým zážitkem. Ve čtvrtek se nás Pejsek a Kočička ptali čím se zvířátka živí, tématem dne byla tedy obživa. Výjimečně jsme šli tedy svačit do lesa. Čekala nás tam totiž stezka z úkoly, za jejichž splnění děti získávali potraviny, ze kterých jsme si měli uvařit oběd. Úkoly na naše zvířecí téma, zvládaly děti plnit hravě a se zájmem. Stejně si pak poradily se škrábáním, krájením i strouháním zeleniny do polévky. Škoda, že pro velké horko už neměly tak velký apetit jí i sníst. I přesto však někteří měli dost sil na tiskání plátěných ubrousků bramborovými tiskátky.
Poslední den nám Pejsek a Kočička připomněli velkou říši hmyzu. Hráli jsme si tedy na pavoučky a broučky. Děti zkoušeli prolézt obří pavučinou z lan pro získání keramické hlíny k rannímu tvoření. V lese a odpoledne u jurty si pak děti motaly barevné "pavučinky". Po celý týden jsme si každé odpoledne četly Povídání o Pejskovi a Kočičce a další pohádky, ve kterých se objevovala zvířátka, o kterých jsme si povídali. Jen ve čtvrtek jsme si po vaření četli Ubrousku prostři se. I když se některým dětem nechtělo odpočívat, nakonec za krátké zklidnění byla většina ráda. V průběhu celého tábora vládla pohodová a radostná atmosféra, kterou přerušilo jen opravdu drobné a spíše výjimečné hašteření. Věřím, že kromě pár drobných odřenin, boulí a štípanců si snad děti odnesly jen samé příjemné letní zážitky. Zapsala Katka Suchá 

S Pinkausem Šerpinským, tentokrát tam a zase zpátky... a ještě o kus dál

- ohlédnutí

Termín konání: 25.-29.7.
Pro koho: děti 8 až 14 let

Průvodci: Hanka Gazdová a Tomáš Palatý

Ohlédnutí za táborem
Některé známosti jsou skutečně k nezaplacení. To lze dnes již bezesporu říci i o našem vzácném přátelství s Pinkausem Šerpinským. Tykat si s někým, komu je již přes 770 let, je jednak velká čest, ale i výhoda. Jen málokdo je jako očitý svědek schopen popsat velkou proměnu světa od středověku do současnosti, což bylo tématem letošního příměstského tábora Hvozdíku. Tábor byl již v pořadí druhým, jehož se Pinkaus účastnil. A opět to stálo za to.

V pondělí ráno jsme se sešli u jurty nad Masečínem a přemýšleli, co bychom tak mohli celý týden dělat. A vtom jsme našli zprávu od Pinkause! A rázem bylo jasno a dobrodružství začalo. Pinkaus se ve zprávě přiznal, že je toho na něj už trochu moc a že některým novým věcem kolem sebe úplně nerozumí. Navrhl proto, abychom se vydali na cestu časem tentokrát obousměrně, tj. abychom jemu vysvětlili, jak funguje moderní svět a on nám na oplátku vyprávěl o tom, jaké to bylo dříve a pak bychom společně přemýšleli, co nás čeká v budoucnu. Zjistili jsme, že všechny velké změny začaly poměrně nedávno a pokračují čím dál rychleji. Pinkaus vyprávěl, že většinu svého dosavadního života prožil ve světě, jenž se příliš neměnil, jak říkal Pinkaus: "Pořád pěšky, koňmo, na voze, za vozem" A pak přišel okamžik, kdy, jak říkaly děti, začal být udiven. Změny byly nevídané. Uhlí a objev parního stroje byly na začátku, pak se přidala ropa a spalovací motory a už to jelo! Nyní vidíme, že to nebylo úplně zadarmo... Přiznali jsme tzv. fosilním palivům obrovskou roli při rozvoji lidstva, ale shodli jsme se na tom, že jim nyní musíme co nejrychleji říci: "Děkujeme, odejděte."

Ach, co si bez nich počneme? Kde najdeme zdroje energie, jež je mohou nahradit a která navíc neškodí nám a Zemi? Tak jsme se je vydali hledat.

Díky novému kouzlu jsme mohli s Pinkausem komunikovat a on nás celou cestu upozorňoval na místa, jež si pamatoval ze svého dětství - středověké zlaté doly, cesty, brod... Při svačinové pauze jsme se pustili do výroby vlastní nové hry, tripexesa s vyobrazením věcí současných, jejich předchůdců a možných následníků. Naše cesta vedla přes Hvozdnici k brodu v Bojově a dál ke Spálenému mlýnu a k říčce Třemošné, jež se nyní nazývá Bojovský potok. Zde jsme na vhodném místě postavili malinké mlýnky a děti si vyzkoušely, jakou sílu má voda. Byl to moc hezký pohled na spoustu rychle se točících mlýnků... A PInkaus nám hned sděloval, že v principu podobné, ale mnohem větší vodní kola se dřív používala k pohonu mlýnů, pil, hamrů a dalších zařízení. Vodu jsme si užívali i odpoledne na koupališti v Líšnici a pak už zamířili do Bojova na vlak.

Když nám Pinkaus vypravoval, jak voda poháněla mlýny, nevěděl ještě, jak její sílu dovedeme využít dnes. To, co viděl v úterý dopoledne, ho ohromilo, byl opět udiven, až šokován. Prošel s námi totiž útrobami štěchovické vodní elektrárny a děti i Pinkause překvapilo, jak může vypadat velká baterie k ukládání energie i že ve Štěchovicích jsou elektrárny dvě - přečerpávací a klasická vodní. Potom jsme šli krásnou povltavskou stezkou až do Třebenic, kde jsme se stavili u našich známých Šimonových a pustili se do výroby solárního koncentrátoru. Po konzumaci hory palačinek od našich hostitelů zaznělo jen: "To je teda dobrej servis." Po rozloučení jsme se pak i s koncentrátorem vydali na autobus domů.

Pánem středy byl další z živlů - vítr. Zažili jsme, jaké to je, když Ti vítr napne plachtu, když Ti plachta popožene jachtu. Foukalo pěkně, ne moc, ne málo, zkrátka akorát a loď letěla po vlnách. Vzpomínali jsme na staré mořeplavce, kteří byli na vítr odkázáni a bavili jsme se i o chystané renesanci tohoto bezemisního pohonu. Po přistání však zvítězila voda, koupání bylo báječné. Ve volných chvílích pokračuje výroba tripexesa se stále výbornými nápady i provedením.

Čtvrtku kralovala minulost. To, o čem jsme si vyprávěli s Pinkausem, jsme nyní viděli na vlastní oči a slyšeli na vlastní uši. Vodní pila řezala a mlýn klapal a rachotil. Ve vysokochlumeckém skanzenu jsme při obědě v trávě pokračovali ve výrobě tripexesa a debatě o proměnách našeho světa. Naším dalším cílem byly Příčovy s půvabným zámkem a nově opraveným špýcharem, ale především s torzem větrného mlýna na kopci za obcí. Obřího větrného mlýna ze začátku 17. století, největšího v Evropě! Slunce dost pálilo, ale uprostřed vysokých, mohutných zdí mlýna byl příjemný chládek, ideální na oběd.

V pátek ráno jsme se sešli na měchenickém nádraží a vyrazili i se solárním koncentrátorem vlakem na Klínec. Neohroženě jsme prolezli štolou Čertovkou, usadili se u sv. Huberta na svačinu a konečně nastala chvíle, kdy jsme si zahráli tripexeso. Zjistili jsme , že je mezi námi šampiónka Terezka, s níž bylo těžké soupeřit. Ale byla to velká zábava. Za chvíli se objevil Honza Hošek, geolog, a moc zajímavě vyprávěl o tom, jak dovedeme pohlédnou do dávné minulosti pomocí moderních výzkumných metod, co nám například může říci obyčejný kousek uhlíku nalezený v zemi. Povídat si o proměnách krajiny uprostřed obrovského povrchového dolu na zlato bylo velmi inspirující. Šli jsme dlouho a kolem nás pořád stopy po dolování, až jsme došli na kraj lesa a tehdy se ozval Pinkaus a připomněl, že jsme si na oběd sedli do trávy zrovna v místech, kde stávalo ve středověku hornické městečko. Na chvilku vyšlo slunce, tak jsme hned vytáhli koncentrátor a skutečně hřál, ale na opečení toastu to nestačilo... Ale fungoval. Koupání na oblíbeném líšnickém koupališti příjemně dovršilo program tábora. Pinkaus se prý již těší na další.

Zapsal Tomáš Palatý

Indiánskou stezkou - ohlédnutí

Termín konání: 15.-19.8.

Pro koho: děti 3 až 7 let

Průvodci: Katka Suchá a Petra Skočdopolová

Ohlédnutí za táborem
V tomto táborovém týdnu jsme si hráli na indiánský kmen. Nejdříve jsme se v ranním kruhu seznámili navzájem, povídali si o tom, co o indiánech, kdo ví a zazpívali a zatančili si první indiánskou píseň. Posilněni svačinou jsme se pak vydali do lesa hledat vhodný materiál na náš kmenový totem. Ještě v lese jej bylo třeba zkrátit na vhodnou velikost, opracovat kůru a začít na něm tvořit ozdobné zářezy. Do toho se většina dětí s chutí pustila. Některým se práce s pilkou a škrabkami natolik zalíbila, že je pak vyžadovali v každou vhodnou chvilku.

Po obědě a odpočinku ve stínu korun stromů, kde jsme kromě pátku pro horké počasí odpočívali každý den, jsme se pustili do malování totemu akrylovými barvami. Do této tvorby se děti pustily ještě živelněji, než do práce s nářadím a udržet barvy nesmíchané bylo u některých umělců téměř nemožné. Totem se však nakonec velmi podařil a my jej mohli hned druhý den ráno společně vztyčit a zazpívat si u něj. Samozřejmě tomu předcházelo důkladné hloubení jámy, do jejíhož hloubení se první ranní příchozí rádi pustili. Kdo zrovna nekopal, mohl si vytvořit z korálků a pírek ozdobu domů či do teepee do jehož stavby jsme se tento den také měli v plánu pustit. Tvorba ozdob měla takový úspěch, že někteří pronavlékali celé dopoledne. Po odpočinku jsme, ale nakonec stihli společně postavit i slíbené teepee, ze kterého měli všichni velkou radost. Ve středu jsme se pro horké počasí vydali na výlet k Bojovskému potoku. Tam si děti i přes její chladnou teplotu užívaly hlavně vodu, stavění hrází a pouštění různých lodiček z lístků. Část dětí se bavila stavěním domečku z velkého pařezu na druhém břehu a jiní si užívali louskání čerstvě načesaných lískových oříšků. Při té vší zábavě si téměř všichni ještě stihli vytvořit indiánskou čelenku, se kterou pak hrdě nastupovali do vlaku, který nás vezl z výletu domů. Ve čtvrtek se mezi námi objevila tajemná a zároveň i zábavná indiánská babička. Ta nám při ranním kruhu všem postupně dodala odvahu k získání potravy na oběd. Ti, kdo chtěli, už slavnostně řekli svá indiánská jména. Babička nám také po svačině dala čtyři zvláštní hádanky a každé z řešení nás dovedlo k jednomu z pytlíků, ve kterém byly suroviny na vaření. Vzhledem k velkému horku jsme sice nemohli vařit přímo na ohni, ale dobře nám posloužil plynový vařič. Na tom jsme uvařili vodu na kuskus, orestovali cuketu a ohřáli omáčku s fazolemi. Děti pilně čistily a krájely hromadu různé zeleniny. Tu jsme rozdělili do mystiček a každý si pak mohl vybírat, co mu chutná. Žádné zbytky nezůstaly a vše se s chutí snědlo. Po odpočinku s indiánskými příběhy, jsme se pustili do zdobení teepee, opět akrylovými barvami. Tentokrát na radu indiánské babičky pouze čtyřmi, na oslavu živlů. Každý si vyzdobil své kolečko, i když někteří by zvládli malovat, dokud by jim barvy a plocha stačily. Závěrečný den týdne bylo třeba si naklonit duchy místa naší osady, protože se nám předchozí odpoledne nejspíš pro velké horko a únavu několik indiánek zranilo při pádech z houpaček. Z keramické hlíny jsme si tedy vytvořili obličeje strážců do kůry stromů v naší osadě. Někteří by vydrželi opět tvořit, dokud by jim materiál stačil. Zdá se, že naše úsilí pomohlo a kromě jednoho úrazu těsně před odchodem, už se další nestal.

Po celý týden vládla příjemná a přátelská atmosféra, kterou občas trochu rušil jen nedostatek houpaček pro každého, ale i to jsme se všichni naučili řešit. Zdálo se, že všichni si společný týden užili a věříme, že se zase brzy setkáme.

Za Hvozdík zapsala Katka Suchá

Kolik to bude stát?

Cena za tábor a dítě je 2 600 Kč,

za další sourozence pak 2 400 Kč.

Střípky vzpomínek

Podívejte se na fotografie z Rozmarného léta 2021 a nasajte atmosféru našich dní.

Chcete si s námi užít Rozmarné léto 2022?

Dejte vědět, o který tábor máte zájem, nebo se ozvěte přímo Hance.