S PINKAUSEM ŠERPINSKÝM, tentokrát tam a zase zpátky... a ještě o kus dál

Ohlédnutí za táborem (25. - 29. 7. 2022):
Některé známosti jsou skutečně k nezaplacení. To lze dnes již bezesporu říci i o našem vzácném přátelství s Pinkausem Šerpinským. Tykat si s někým, komu je již přes 770 let, je jednak velká čest, ale i výhoda. Jen málokdo je jako očitý svědek schopen popsat velkou proměnu světa od středověku do současnosti, což bylo tématem letošního příměstského tábora Hvozdíku. Tábor byl již v pořadí druhým, jehož se Pinkaus účastnil. A opět to stálo za to.

V pondělí ráno jsme se sešli u jurty nad Masečínem a přemýšleli, co bychom tak mohli celý týden dělat. A vtom jsme našli zprávu od Pinkause! A rázem bylo jasno a dobrodružství začalo. Pinkaus se ve zprávě přiznal, že je toho na něj už trochu moc a že některým novým věcem kolem sebe úplně nerozumí. Navrhl proto, abychom se vydali na cestu časem tentokrát obousměrně, tj. abychom jemu vysvětlili, jak funguje moderní svět a on nám na oplátku vyprávěl o tom, jaké to bylo dříve a pak bychom společně přemýšleli, co nás čeká v budoucnu. Zjistili jsme, že všechny velké změny začaly poměrně nedávno a pokračují čím dál rychleji. Pinkaus vyprávěl, že většinu svého dosavadního života prožil ve světě, jenž se příliš neměnil, jak říkal Pinkaus: "Pořád pěšky, koňmo, na voze, za vozem" A pak přišel okamžik, kdy, jak říkaly děti, začal být udiven. Změny byly nevídané. Uhlí a objev parního stroje byly na začátku, pak se přidala ropa a spalovací motory a už to jelo! Nyní vidíme, že to nebylo úplně zadarmo... Přiznali jsme tzv. fosilním palivům obrovskou roli při rozvoji lidstva, ale shodli jsme se na tom, že jim nyní musíme co nejrychleji říci: "Děkujeme, odejděte."

Ach, co si bez nich počneme? Kde najdeme zdroje energie, jež je mohou nahradit a která navíc neškodí nám a Zemi? Tak jsme se je vydali hledat.

Díky novému kouzlu jsme mohli s Pinkausem komunikovat a on nás celou cestu upozorňoval na místa, jež si pamatoval ze svého dětství - středověké zlaté doly, cesty, brod... Při svačinové pauze jsme se pustili do výroby vlastní nové hry, tripexesa s vyobrazením věcí současných, jejich předchůdců a možných následníků. Naše cesta vedla přes Hvozdnici k brodu v Bojově a dál ke Spálenému mlýnu a k říčce Třemošné, jež se nyní nazývá Bojovský potok. Zde jsme na vhodném místě postavili malinké mlýnky a děti si vyzkoušely, jakou sílu má voda. Byl to moc hezký pohled na spoustu rychle se točících mlýnků... A PInkaus nám hned sděloval, že v principu podobné, ale mnohem větší vodní kola se dřív používala k pohonu mlýnů, pil, hamrů a dalších zařízení. Vodu jsme si užívali i odpoledne na koupališti v Líšnici a pak už zamířili do Bojova na vlak.

Když nám Pinkaus vypravoval, jak voda poháněla mlýny, nevěděl ještě, jak její sílu dovedeme využít dnes. To, co viděl v úterý dopoledne, ho ohromilo, byl opět udiven, až šokován. Prošel s námi totiž útrobami štěchovické vodní elektrárny a děti i Pinkause překvapilo, jak může vypadat velká baterie k ukládání energie i že ve Štěchovicích jsou elektrárny dvě - přečerpávací a klasická vodní. Potom jsme šli krásnou povltavskou stezkou až do Třebenic, kde jsme se stavili u našich známých Šimonových a pustili se do výroby solárního koncentrátoru. Po konzumaci hory palačinek od našich hostitelů zaznělo jen: "To je teda dobrej servis." Po rozloučení jsme se pak i s koncentrátorem vydali na autobus domů.

Pánem středy byl další z živlů - vítr. Zažili jsme, jaké to je, když Ti vítr napne plachtu, když Ti plachta popožene jachtu. Foukalo pěkně, ne moc, ne málo, zkrátka akorát a loď letěla po vlnách. Vzpomínali jsme na staré mořeplavce, kteří byli na vítr odkázáni a bavili jsme se i o chystané renesanci tohoto bezemisního pohonu. Po přistání však zvítězila voda, koupání bylo báječné. Ve volných chvílích pokračuje výroba tripexesa se stále výbornými nápady i provedením.

Čtvrtku kralovala minulost. To, o čem jsme si vyprávěli s Pinkausem, jsme nyní viděli na vlastní oči a slyšeli na vlastní uši. Vodní pila řezala a mlýn klapal a rachotil. Ve vysokochlumeckém skanzenu jsme při obědě v trávě pokračovali ve výrobě tripexesa a debatě o proměnách našeho světa. Naším dalším cílem byly Příčovy s půvabným zámkem a nově opraveným špýcharem, ale především s torzem větrného mlýna na kopci za obcí. Obřího větrného mlýna ze začátku 17. století, největšího v Evropě! Slunce dost pálilo, ale uprostřed vysokých, mohutných zdí mlýna byl příjemný chládek, ideální na oběd.

V pátek ráno jsme se sešli na měchenickém nádraží a vyrazili i se solárním koncentrátorem vlakem na Klínec. Neohroženě jsme prolezli štolou Čertovkou, usadili se u sv. Huberta na svačinu a konečně nastala chvíle, kdy jsme si zahráli tripexeso. Zjistili jsme , že je mezi námi šampiónka Terezka, s níž bylo těžké soupeřit. Ale byla to velká zábava. Za chvíli se objevil Honza Hošek, geolog, a moc zajímavě vyprávěl o tom, jak dovedeme pohlédnou do dávné minulosti pomocí moderních výzkumných metod, co nám například může říci obyčejný kousek uhlíku nalezený v zemi. Povídat si o proměnách krajiny uprostřed obrovského povrchového dolu na zlato bylo velmi inspirující. Šli jsme dlouho a kolem nás pořád stopy po dolování, až jsme došli na kraj lesa a tehdy se ozval Pinkaus a připomněl, že jsme si na oběd sedli do trávy zrovna v místech, kde stávalo ve středověku hornické městečko. Na chvilku vyšlo slunce, tak jsme hned vytáhli koncentrátor a skutečně hřál, ale na opečení toastu to nestačilo... Ale fungoval. Koupání na oblíbeném líšnickém koupališti příjemně dovršilo program tábora. Pinkaus se prý již těší na další.

Zapsal Tomáš Palatý