ČARO DÁVNÝCH PŘÍBĚHŮ

Ohlédnutí za táborem (11. - 15. 7. 2022): Náš táborový příběh se začal odehrávat v druhém prázdninovém týdnu a inspirací nám byla kniha Momo a ukradený čas, kterou napsal autor Nekonečného příběhu, Michael Ende.

Vypráví o době, kdy téměř za každým městem stál kamenný amfiteátr, zastřešený tkaným "podnebím". Podle bohatosti výšivek a materiálu toho podnebí se poznala i bohatost města, za kterým divadlo stálo.

Lidé se tenkrát scházeli na náměstích, aby rokovali a společně rozhodovali o důležitých věcech. I divadlo bylo pro ně tenkrát něčím opravdu niterným, diváci i herci se dokázali tak propojit, že se všichni cítili být součástí příběhů a putovali společně prostorem a časem.

Naše vyprávění začíná v době, kdy lidé už k sobě tolik blízko neměli. Divadla za městy pomalu chátrala a rozpadala se a v jednom takovém se nečekaně objevila malá holčička. Nikdo nevěděl jak a odkud se tu Momo vzala, ale s jejím příchodem se začalo spoustu věcí ve městě dít a měnit.....

My jsme se po všechny táborové dny scházeli na našem "náměstíčku", vydlážděném pestrými šátky, abychom si přečetli úryvek z knihy a našli v něm poselství pro daný den. Po kruhu jsme si každé ráno posílali klubíčko barevné příze, ke komu klubko doběhlo, měl příležitost sdělit něco o sobě, své náladě, svých potřebách....

Pondělní klubko bylo bílé jako nepopsaná stránka, počátek příběhu. Naším úkolem bylo najít vhodné místo a vybudovat na něm přírodní amfiteátr s malovaným podnebím. Povedlo se nám to. Práce nás všechny moc bavila a divadlo bylo opravdu velkolepé.

V úterý se mezi námi objevila Momo. Četli jsme o tom, jak dokázala propojovat lidi. Děti si s ní chodily hrát a když byla Momo s nimi, byla jejich hra plná fantazie a radosti. I dospělí za Momo přicházeli, svěřovali jí své příběhy, radosti i trápení a často ji žádali o pomoc a radu. Momo dokázala lidem naslouchat, trpělivá a tichá dávala vážnost nejobyčejnějším lidem a jejich životům, dokonce i těm, kteří byli pro svou jinakost považováni za podivíny a vyvrhele. Barva příze pro tento den byla červená, barva srdce, lásky, radosti a ohně. 

Nás Momo "pošťouchla" k přemýšlení o nás samých, o naší rozdílnosti... Každý jinak vypadáme, máme jinou povahu a schopnosti, jinak věci vnímáme, prožíváme, řešíme a je to tak úplně v pořádku.

Hodně jsme pracovali s hudbou. Poslouchali jsme a snažili se pohybem a následovně slovy popsat vyvolané pocity a představy. Fantazie dětí byla přímo "čarovná" a hloubka, do které se byly schopné ponořit, neuvěřitelná. Odpoledne si každý z nasbíraných přírodnin, látek, drátků a korálků, vyrobil svou vlastní loutku, pak mohl vstoupit na scénu našeho divadla, aby sebe a loutku představil Momo.

Středa byla nejteplejším dnem a my počasí využili a vypravili se na výlet k Líšnickému rybníku. V lese v zhruba půli cesty, jsme si udělali zastávku na svačinu a vyprávěli si další část příběhu. Do radostných dnů malého městečka se vloudilo cosi podivného. Tajemní šedí muži začali namlouvat lidem, že špatně zacházejí se svým vyměřeným časem. O čas je prý připravuje hraní s dětmi, setkání s přáteli, dokonce i péče o staré rodiče. Oči lidí, kteří jim uvěřili, vyhasínaly. Každý se staral jen o sebe, radost se vytratila, městem se plížil smutek, nuda a šeď. Jen děti stále navštěvovaly Momo, snažily se situaci porozumět a něco spolu s Momo udělat. 

Povídali jsme si, jak je důležité zůstat sám sebou, naslouchat svému srdci, řídit se intuicí a cítit se spojen se svým tělem. To vše jsme si cvičili hrami. Tiší a se zavřenýma očima jsme procházeli ve dvojicích a skupinách kruhem tak, abychom se nikoho nedotkli, nenarazili. Pomocí nápovědy beze slov se pokoušeli postavit do pozice (sochy), kterou před tím někdo tajně ukázal....

K rybníku jsme doputovali, všechno zvládla i nejmladší Johanka a bylo nám moc dobře.
Barva příze pro ten den byla modrá jako voda, nebe, naděje,...

Čtvrtek byl temným dnem, tedy naštěstí jenom v příběhu a i barva příze byla černá. Šedí muži totiž začali usilovat o život Momo, která odolávala všem nástrahám a stále měla velký a dobrý vliv na děti. Naštěstí těsně před tím, než vtrhli muži do amfiteátru, kde Momo bydlela, odvedla Momo do bezpečí stará želva, kterou poslal Pán času. Ten také odkryl holčičce při setkání s ní tajemství světa, času a života. Ukázal jí nádhernou květinu jejího vlastního života a odhalil tajemství šedých mužů, kteří si z okvětních lístků květu života lidí, které se jim podařilo ovládnout, balí doutníky, ty celé dny kouří a získávají tím sílu k životu i manipulaci.
Opět jsme pracovali s hudbu. Tentokrát s hudbou tajemnou, až strašidelnou. Vyprávěli si o strachu a o prostředcích k jeho překonání. Ta stejná hudba už s takovou pomocí a zkušeností nezněla vůbec zle. Mohli jsme se při hudbě naladit na svou sílu a své srdce.
Vytvořili jsme si potom každý svůj krásný barevný květ života z papíru.
Pátek byl plný napětí a únavy, moc jsme chtěli vám rodičům vše co jsme prožili a co tu teď tak zdlouhavě popisuji zahrát, vtáhnout vás do děje....
Děti nám naši dospěláckou představu úplně rozbily, celý týden vymýšlely nové a nové scénáře a byly úplně ponořené do svých vlastních představ a příběhů. V některých Momo figurovala, v jiných ne. Nakonec zcela spontánně sehrály jakýsi krvavý kus, trochu chaotický a nesrozumitelný, ale svůj. Rozloučili jsme se naší krásnou táborovou písničkou a v dobrém se rozešli. Děti si odnesly spoustu hezkých výrobků, k loutce a květině v pátek přibylo ještě sádrové srdce. Páteční vlákno bylo barevné, každý si vybral svoji barvu. Všechny příze jsme při závěrečném rituálu omotali kolem stromů u amfiteátru a nahradili jimi potrhanou oponu. Konec příběhu malé Momo zůstal skryt. Možná si mnozí z Vás knihu obstarali, aby ji mohli s dětmi číst a dozvědět se, jestli se Momo podařilo ztracený čas vrátit.
Je s podivem, že se nám dařilo si při takto naplněném programu i vařit. Jídla byla sice jednoduchá, ale výborná.

Všichni jsme tábor zvládli ve zdraví, onemocněl jen Péťa, ten s námi bohužel pobyl jen jeden den.
Děti byly neuvěřitelně vnímavé, tvůrčí, přátelské a vytvořily silnou, veselou, soudržnou partu.
My průvodkyně vzpomínáme s radostí, vděčností a děkujeme za všechny zkušenosti i pozitivní zpětnou vazbu od dětí a Vás rodičů. Přejeme krásné dny a čas strávený s Vašimi dětmi.

Za Hvozdík zapsala Hanka Štulířová